Miluji život a podle toho se chovám. Proč ne ?

Čím je člověk starší, tím víc a častěji rekapituluje svůj dosavadní život. A když si uvědomí, že nikdy neví, jak dlouho tady bude, začne si vážit i všedních dnů se spoustou malých radostí, které dřív kolem sebe nestihl vidět.

     Prý jsem číslo. Prdlačky. Jen si konečně žiji život takový, jaký jsem si vždy přála. A se vším všudy. A někdy je to fakt zábava.                                                                                                                        

     Dětství prožijete v socialismu, po revoluci se rozvedete a zůstanete sama s třemi dětmi. Hurá, tak jsem to přece chtěla. Proč mít chlapa bez opory. Jen další dospělé dítě. Chybělo málo, a za ,,odměnu" jsem měla natrvalo oslepnout. Na tváři zůstala na památku jizvička, která mne dělá ,,krásnější."

      Všechno zlé je k něčemu dobré. Jakou malou mě rodiče za prohřešek trestali tím, že jsem jednu stejnou větu musela napsat i pětsetkrát. To byla muka. Och, jak bolela ruka!

      Odtud asi pramení moje touha a potřeba vyjádřit se k věcem, které mi nejsou lhostejné a nakonec prásknout na sebe něco i ze svého deníku. A že je bohatý, vždyť si ho píši od svých devátenácti let!         

     Nejdříve zakřiknutá školačka, v sedmnácti šíleně zamilovaná učenka a v devatenácti trucovitá rebelka  toužící po manželství a dětech. Všechno se nepovedlo tak, jak by mělo. Tedy podle mých představ o šťastné rodině. Takový je prostě život. Padnete na hubu, a musíte se zvednout a zabojovat...jsou tu přece tři děti, které milujete. 

     Když Vás zradí vlastní sestra, bolí to celý život. Když Vám odejde ze světa letitý blízký přítel, který byl v nejtěžších chvílích největší oporou, bolí to ještě víc.? Všechno přebolelo a já si znova zpívám s vařečkou v ruce a tančím při dobré muzice. Né u tyče! Ikdyž, kdoví, možná by mi šlo i tohle.

     A tak nadále zůstávám ,,ženou za pultem," přestože jsem stokrát chtěla odejít a dělat něco jiného.     Díky životním kopancům už dávno nejsem ani zakřiknutá, ani rebelka. Jen trošku stydlivka.

Nevadí. Po vztazích s cholerikem a útěku z manželství s alkoholikem jsem chlapa nechtěla ani vidět. Ono fakt platí ,,nikdy neříkej nikdy." Nedám si pokoj. Neumím být sama. Po delší pauze jsem opět zatoužila držet se za ruku...a jak se zdá, usmálo se štěstí a vypadá to nadlouho.    

     A protože jsem po tátovi ,,zdědila" obrovský smysl pro humor, neopouští mě ani dneska, byť jsem malinko zešedivěla. Tak ať. Naopak. Nějak si ten život užívám plnými doušky.... Tak jsem tady a už mám v hlavě další příběhy z mého super života.