Tak jsem tady. Po roce.

Odešel mi tatinek. Akutní leukemie je krutá. A v samém závěru smrt rychlá. Pořád mám před očima toho stařečka, kterého jsem v Ostravě na Fifejdách stihla o víkendu pohladit... Ale už malinko veseleji. Máme přece nádherný advent.        

  Když jsem byla tady naposled, byla jsem krásně zamilovaná. Ale osud to chtěl jinak. Nebo já ? Po dvou letech uslyšíte od partnera, že s Vámi neumí být. A vy si ve svém nitru najednou zhodnotíte svou roli, kterou už dál odmítnete. Nejsem typ, který se nechá ovládat a zmanipulovat k obrazu člověka, který tady byl přede mnou celých pětatřicet let. 

  A tak jsem opět obohacená o krásné vzpomínky těch pár projížděk na kolech, o hezkou dovolenou. Jsem sama sebou, chudší o tatínka, bohatší o navrácenou dceru. Tři roky mi rvalo srdce z hloupého nedorozumnění. Mám ji zpátky a užíváme si každou volnou chvilku. 

  Máme nejkrásnější svátky v roce. Pro mne určitě. Před rokem jsem se podrobila gynekologickému zákroku. I tohle musí ženská nějak v sobě časem zpracovat. Už je mi hej. Pravda, musela jsem zcela změnit jídelníček, ale co pro sebe v tomhle věku neuděláte. No ne ? 

 Tak všem dobrým lidičkám a svým čtenářům přeji hlavně zdravíčko, krásné Vánoce a moc se těším na další psaníčka...                                                                                                                                                    P.S.                                                                                                                                                         Pomalu nám v rodině odchází další člověk....tak si s dětmi přejeme, aby ještě oslavil napřesrok svou šedesátku....Vánoční pohádky zaženou smutek. Věřte.